Protože článek, kterým mne poškodil na veřejnosti odmítl Martin Golec dodnes odstranit, či upravit, přimělo mne to k hlubšímu zamyšlení nad touto krasovou osobností, která je údajným velkým vědcem a odborníkem na Býčí skálu a její okolí. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl poněkud razantněji reagovat a protestovat založením této speciální domény, na níž budu Golcovy odborné názory postupně analyzovat z hlediska své meditační praxe a poznání. K tomu ani nepotřebuji již fyzicky docházet na Býčí skálu. Mě to stačí poznat vnitřně. Rovněž nebudu zabředávat do nekonečných vědeckých povrchních diskuzí. Opakuji, nechci toto téma zpracovávat přiliš světským způsobem, to přenechám odborníkům Golcovy velikosti, přesto se budu zabývat studiem archivních pramenů a literatury abych tuto problematiku pokud možno objektivně pochopil a realizoval. Těžiště této projektované a již se rýsující studie bude v duchovnosti, kterou aktivně jako mnich samozřejmě zažívám.

"Dlouhý slavnostní průvod se pohyboval opuštěným údolím, až pomalu dospěl k jeskyni. Byl to pohřební průvod! Na dřevěném, bronzovým plechem a železem pobitém voze ležela mrtvola. Vůz táhli dva oři a za ním šli ozbrojení muži, kteří vedli ve svém středu mnoho žen a dívek. Byly to krásné, mladé dívky, oděné v cenných oděvech, zdobené pestrými perlami ze skla i jantaru i zlatými a bronzovými šperky. Bohatý vlas měly svázán zlatými stuhami, na ramenou jim zářily zlatavě spony, na rukou a nohou měly zlaté a bronzové náramky a přezky. Kráčely smutně a za nimi šla velká skupina lidí s množstvím obilí, obětními nádobami a zvířaty na porážku, aby dala milovanému náčelníkovi do hrobu plody polí a chovatelství. Před jeskyní se průvod zastavil. V její předsíni, sporým denním světlem magicky osvětlené, byla zřízena hranice a vedle ní kamenný oltář. Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici a vše zapáleno. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ženy a otroci byli odvlečeni dovnitř, oloupeni o šperky, povražděni, některým byly uťaty ruce, jiným rozpolcena hlava a vraždění neustalo, dokud nebyly všechny oběti usmrceny. Také koně byli rozčtvrceni a jejich údy byly rozházeny po jeskyni. Nádoby s obětními dary byly srovnány na hromadu a vše bylo posypáno zuhelnatělým obilím. A když pohřební obřady skončily, nahrnuly davy lidí na mrtvoly obrovské kvádry a celou předsíň pokryly štěrkem a pískem, aby chránily posvátné místo před znesvěcením a zahladili stopy pohřbu. Tehdy byly také zakryty stopy dávné kovářské dílny. Byl to pohřeb náčelníka, kterého museli do hrobu následovat ženy, otroci i koně."

Nastojte, jaký obraz nám skýtá pozoruhodná jeskyně Býčí skála. Bílá, vysoká a srázná, korunovaná hustými lesy, prokvétá ze zeleně stromů. V tmavém svém útrobí ukrývá tajemnou jeskyni, obtékanou pověstmi a podivuhodnými bájemi. Ticho jest uvnitř a polotemno. Jen nuzně dere se světlo malými otvory dovnitř, což dává celému okolí jakéhosi tajemného kouzla. Nic neruší hlubokého klidu. Ani voda tvořící pod skalami hluboké a tajemné jezero. Mlčí a tiše odtéká pod skály, pod nimiž spěchá, vyvírajíc nedaleko vchodu - tehdy jako šumící říčka, dnes jako nepatrný, zurčící potůček. V hlavní kobce - dnes pusté - vládne ticho. Ponuré ticho hrobu. Uprostřed připravena jest hranice. Avšak druhá síň, rovněž temná a klenutá, oživena jest záhadným životem. Tajemné postavy se vznášejí ponurými prostorami jeskyně. Jiné stojí nehybně podél skalních stěn, ověšených bílými záclonami, pomalovanými podivnými obrazci. Tichý, překrásný zpěv zvučí ve skalách a jemný harfy tón se ozývá. Uprostřed vysokého, klenutého dómu stojí otesaný kámen, všecek květinami ověnčený jako podstavec bůžka podoby zlatého býka, na jehož čele září démantový trojúhelník. Kolkolem této skupiny stojí rozpálené pánve měděné na trojnožkách, pod nimiž plápolá oheň. Udržují jej bíle oděné kněžky a házejí do pánví vonné byliny, tančíce kolem obřadnými kroky a zpívajíce velebné písně. Všechny mají růžové věnečky v rozpletených vlasech. Jiné se zelenými věnci stojí opodál a hrají na harfy, doprovázejíce zpěv. Za nimi mlčky se sklopenými hlavami a sepjatýma rukama stojí bělovlasí žreci v dlouhých bílých řízách. A konečně za nimi, až těsně u skal, sedí mladší kněží v šedivé široké pláště zahaleni, nehybně a strnule hledíce před sebe. Konečně před býkem, obrazem to boha Svantovíta, nejvyšší a nestarší žrec se klaní a mumlá nesrozumitelné modlitby. Po chvíli bere svůj důstojenský odznak, dlouhou bílou tyč se zlatým malým býčkem na hrotu a pozvedna ji, dává znamení. Tančící dívky ihned poklekly se zkříženýma rukama na prsou, a z pozadí, odhodivše šedivá roucha, přistoupili polonazí obřadníci blíže, chytili se za ruce a obcházeli kolem pomalým rytmickým krokem, načež se počali rychleji a rychleji točiti v závratném reji. 134. Pověst o Býčí Skále 3 Dívky a kněží zpívali zpočátku pomalu, jednotvárně, avšak čím dále rychleji a divočeji zněl zpěv i hudba, až náhle divokým rykem ustala rázem. Tu stanuli i točící se obřadníci a padli k zemi jako bez ducha. Nastalo hluboké, hluboké ticho. Temnem jeskyně prorážely plameny obětních ohňů. Podivné stíny tančily na bílých záclonách. A kouře obětních ohňů i tlících bylin vystupovaly k vysoké kamenné klenbě, kde houstly a měnily své tvary. Jen pomalu, nuzně unikaly malinkými otvory ven, kde vystupovaly jako tenké šedomodré pruhy a ztrácely se v hustých korunách stromů pralesa. Hrobové ticho přerušováno chvilkami tichým praskotem ohňů. U temného jezera seděla na třínožce věštkyně, všecka v dlouhé tmavé své vlasy zahalená. Byla to dívka mladinká, krásné, oživené tváře, blýskavých očí. Hleděla zářivým okem neodvratně do temných hlubin vod, ale pojednou povstala, pozvedla ruce a počala tiše mluviti: "Běda - Nebaška jest mrtev!" "Nebaška král!" Její hlas zněl bolestně a tiše, jako slabý van. "Ó hučí hory, šumí lesy pláčem - zaklokotejte i vy, vlny tiché vody, zaplač národe Skytův od Moravy k Dunaji - rozvodněte se řeky slzami - zemřel Nebaška král. Běda - běda!" Věštkyně umlkla. A kolkolem v temné jeskyni zavznělo bolestně, tiše, jako ozvěnou: "Zemřel Nebaška král. Běda - běda!" A zase umlkly hlasy kolkolem. Ohně praskaly. Kouře vystupovaly. Dívkám i kněžím plály oči hlubokým smutkem. Na kamenném podstavci leskl se zlatý býček, na jehož čele třpytil se démant. Zase začala po chvíli dívka u jezera hovořiti naříkavým hlasem: "Běda - stokrát běda, mrtev je náš pán - Nebaška král! Běda - běda - běda. Již se blíží!" vzkřikla, padla na zem a zakryla si tvář. V téže chvíli všichni povstali a vypukli v hlasitý nářek: "Mrtev jest náš pán - běda - běda - běda!" Nejvyšší kněz opět pozvedl svou tyč a rázem zavládlo předešlé ticho. Mezitím schýlilo se k večeru. Slunce pomalu na západě rudlo. V tom zdaleka ozval se dunivý zvuk, jako když udeří se kovovým kladívkem na zvon potažený suknem. Tři údery, nic víc. Po nich žalostně a bolestně zazvučel pláč, táhlý nářek žen, naříkaček. A zase tři dunivé nárazy na kov. Osamělým údolím, hustým lesem, po neschůdných cestách ubíral se veliký, slavnostní průvod. Pomalu kráčel divočinami podél říčky k jeskyni, z níž vyšli kněží a kněžky průvodu vstříc. Vpředu přicházejícího průvodu kráčeli jiní kněží. Za nimi jel dřevěný kovy pobitý vůz, tažený čtyřmi ověnčenými bělouši. Na voze, polo leže, polo sedě, spočíval starý Nebaška - čacký král Skytů moravských, obklopen svými zbraněmi, poklady, ženami, vyšňořenými jakoby k svatbě a věrnými sluhy. Za vozem vedl jinoch ověnčeného vraníka, Nebaškova milého koně. Za koněm kráčeli polonazí ozbrojenci a vedli patnáct mladých dívek, nejkrásnějších panen skytských, oděných v drahá roucha, ozdobených pestrými perlami sklennými a jantarovými, v nichž se odrážely sterým lámáním červené paprsky zapadajícího slunce. Kolem paží i nohou měly dívky zlaté a bronzové náramky, na prstech zlaté kroužky, na krku jantarové perly, vlasy spjaty zlatými čelenkami, ve vlasech perly a těžké pláště na ramenou spjaté bronzovými sponami. A všechny byly květinovými řetězy spoutány. Před nimi ubírala se čarokrásná Areng, vůdkyně těchto dívek, vylosovaných za čestné oběti mrtvému králi, milovanému Nebaškovi. Areng byla nejkrásnější, nejpůvabnější, oku královu i celému kmeni nejmilejší potěšení a nyní brala se vpředu vyvolených jako nejvyvolenější milostivými bohy, aby provázela Nebaška krále ve smrti. Dívky šli smutně, ale s podivuhodnou odhodlaností v neodvratný osud, ano s jakousi hrdostí, že hodny jsou cti tak veliké - směti zemřít s mrtvým králem! Za dívkami kráčely bědující ženy, zahaleny ve své dlouhé rozpuštěné vlasy a sypajíce popel na cestu naříkaly a plakaly jednotvárným hlasem. Byly to naříkačky. Pak vedeni koně i brav v oběť pro mrtvého krále a posléze šel národ, ozbrojenci, ženy a muži i děti, nesouce oběti, obilí, ovoce, byliny a p. Průvod potkav se s kněžími a kněžkami, vyšedšími mu v ústrety, zastavil se a nejvyšší kněz přistoupiv k úmrtnímu vozu, požehnal mrtvého krále, zanotoval žalostnou píseň, do níž vpadli pak ostatní. Les zahučel smutným zpěvem a od skal se odráželo bědování a nářek steronásobnou ozvěnou: "Běda - běda, umřel náš pán, Nebaška - král!" A když poslední paprsky slunce zlíbaly vršky korun vysokých dubů, vjel vůz s mrtvým do veliké síně jeskynní, kde byla hranice, na níž postaven byl vůz s mrtvým králem. Kolem něho seděly, klečely jeho ženy, držící zbraně a poklady královy. Mrtvola králova oděna byla v královské roucho, ozdobena šperky, ozbrojena a ověnčena celá, celičká květy. Kolkolem postavili muži a ženy mísy a džbány se všemi odznaky obětními a nasypáno množství obilí. Nejvyšší kněz pak přistoupiv k hranici, zapálil ji za zpěvu a zvuku trub i harf. S praskotem vyšlehly plameny a osvítili temnou slůj, jejíž vysoká kamenná klenba ztrácela se v tmavé výši. A nyní nastal výjev při němž krev v žílách hrůzou tuhne, duše se děsem chvěje a omdlévá. Před hranicí byl obětní kámen, na nějž položeny byly živé oběti. Krev tekla potoky, řvaní zvířat, bolestný křik žen a dívek i sluhů vražděných mísil se s naříkáním a pláčem, zpěvem i hudbou, a vše vyznívalo v hrozné směsici hlasů i zvuků. Některým obětem, které jako v obranu zvedaly ruce, byly nejdříve useknuty, jiným roztříštěna lebka jednou ranou. Jiní vrhali se sami do plamenů, aby ušli surovému vraždění. Již bylo také všech čtrnáct panen popraveno a jejich těla naházena na hořící hranici, jen Areng tu ještě stála krásná a nehybná jako socha. Její veliké vyjevené oči hleděly neodvratně na mladého bojovníka, který taktéž na ni pohlížel s neskonale bolestnou touhou a smutkem. V tom přistoupil k ní popravčí a pozvedl zbraň, aby ji zasáhla smrt. Leč nedopadla smrtící rána na krásnou hlavu Arengy. Čacký mládec vrhl se na ni a zavolav: "Areng - má Areng!" vrazil jí ostří své dýky do srdce. S úsměvem blaženosti padla Areng na obětní kámen a zářné její zraky pohasly ve smrti. Statečný mládec však vyrazil z jeskyně, prodral se zástupem, chválícím jeho statečný čin a prchal z místa hrůzy, zraněn na duši. Prchal tmavým lesem daleko, prchal do boje, aby hledal a nalezl čestnou smrt. Bez spanilé Areng, obětované mrtvému králi, nechtěl, nemohl býti živ. 137. Pověst o Býčí Skále 6 Mezitím v jeskyni dokončen byl pomalu pohřební obřad a nastala slavnost.Hranice hořela - dlouho hořela a svítila k pohřebním hodům, které zakončeny byly tanci i zpěvem a trvaly mnoho dnů. A když vše to bylo skončeno, celé pohřebiště bylo posypáno spáleným obilím, navaleny ohromné kameny a balvany na všechno a zaházeno drtí i pískem, vchod pak zavalen kameny a kládami, aby hrob znamenitého muže byl chráněn před dravou zvěří a zlopášnými činy nepřátel. Pak nastalo v jeskyni dřívější ticho. Ticho hrobové. Jen v druhé kobce občas sešli se kněží a kněžky se svou věštkyní, by obětovali Svantovítovi a vyslechli věštbu, již četla vyvolená jasnovidná kněžka v hlubinách vodních. A tehdy zaznívala Býčí skála za měsíčních nocí tajemným zpěvem a harfy tónem….. Tomu je dávno - dávno. Bílá skála zachytila tiché vzdechy, žalný pláč a bolestný nářek i velebný zpěv a jemný harfy tón a zvučí za tiché měsíčné noci tklivou písní bolestné touhy - a tu i tichá voda se rozproudí a jednotvárně a tichounce zurčí, jakoby slzami tekla. A les zašumí tichým pláčem. To bludná duše milující Arengy v těchto místech dlívá a touží po svém miláčkovi, po klidu. A duchové zavražděných i mrtvý král Nebaška hledají tu své spásy…

Hned úvodem je třeba sdělit, že Býčí skála až po Šenkův sifon, tzn. dnes Stará Býčí skála, byla vždy volně otevřená a přístupná jeskyně, která přirozeně zvala pravěkého člověka k navštívení tohoto poměrně rozsáhlého podzemí a usazení se zde. Tak byla vstupní část tohoto jeskynního systému navštěvována již v paleolitu, neolitu, eneolitu, době bronzové, době železné – halštatské, laténské, římské, slovanské a obdobně i ve středověku a novověku, jak ví archeologové. Od té doby v jeskyni je prý slyšet zpěv, výkřiky i volání a objevují se světla tam, kde nejsou žádní lidé. Za temných nocí prý vychází z jeskyní okázalé průvody a za svítání se vrací zpět do hlubin.... Mluvilo se o velkých pokladech, které tam leží zakopány, o žalostných voláních, jež každou noc pronikají z jeskyně... Lidová pověra zabydlila jeskyni skřítky, zlými duchy hlídajícími poklady a kráčejícími kostlivci, kteří v ní tropí noční neplechy a všetečkovi, jenž navštíví jeskyni o půlnoci, hrozí neštěstím a dokonce smrtí. První písemná zmínka o jeskyni je až z odbobí barokního člověka z roku 1663 z pera řeholníka Zábrdovického kláštera Martina Alexandera Vigsia v jeho legendární knize s vůbec prvními zmínkami o jeskyních Moravského krasu „Vallis Baptismi alias Kyriteinensis“. V roce 1867 prováděl v jeskyni archeologický průzkum Heinrich Wankel, který hluboko v nitru jeskyně v Jižní odbočce objevil sídliště magdalenských lovců sobů z období paleolitu. To byl vůbec první paleolitický výzkum na našem území. Jeskyně Býčí skála je nejstarší archeologicky zkoumaná jeskyně na Moravě. V té době, roku 1869, objevili bratranci Felklovi v Předsíni jeskyně velmi tajemnou sošku bronzového býčka. Tím byla pozornost Wankela upřena hned na vstupní část jeskyně tzv. Předsíň a v následujících letech zde učinil jeden z největších archeologických objevů v České republice, který dodnes nedává spát mnoha učenců jakož lovcům senzací, okultistů, zájemců o tajemno ap. V roce 1872 zde totiž objevil rozsáhlé pohřebiště, který interpretoval jako pohřeb halštatského velmože ze starší doby železné, jehož do záhrobí následovaly též velmi četné lidské oběti a zvířat. Bylo objeveno více než 40 koster považovaných za mladé ženy, s uťatou hlavou, či údy. Byla objevena dvě velká žároviště, stovky keramických a desítky bronzových nádob, zlaté, bronzové a železné šperky, zbraně, zbroje, ozdoby, jantarové a skleněné korálky, řemeslnické náčiní nebo železné polotovary a pozůstatky sedmi vozů. Záhy po objevu a vyslovení Wankelovy interpretace se vynořily přirozeně v hlavách ostatních archeologů i amatérů velmi četné spekulace o těchto halštatských událostech. Tak například někteří se domnívají, podle mne nepodloženě a spekulativně, že nalezená těla patřila do výpravy kupecké karavany, zatímco jiní se domnívají, že se jednalo o ústřední obětiště, další uvažují rovněž fantasmagoricky o úkrytu kmenového pokladu, nebo se dokonce objevila již zjevně neodborná hypotéza o výbuchu metanu, či moučného prachu v jeskyni, která byla vydávána v době svého zveřejnění za veliké odhalení. Úmyslně se těmto hypotézám inteligentních vědců nevěnuji podrobně. Postrádají totiž ducha jeskyně a já nechci toto vyprávění o Býčí skále nasměřovat nesprávným směrem, jak se děje v myslích vědeckých autorit. V těchto vědeckých názorech jde totiž zcela zabloudit, jak se děje bohužel mnoha těm, kdo vystudovali vysokou školu. Podat jejich tzv. vědecký obraz této jeskyně tedy rozhodně není mým záměrem. Nechci vás zatížit podle mne zcela zbytečnými informacemi. Upozorňuji, že jsem jogín, nikoli psychotronik, jakkoli je si to velice podobné. My jogíni však věříme v existenci Boží, což psychotronici nemusí. Domnívám se, že i já mám nějaké skryté poznání s nimž dokážu reinterpretovat Býčí skálu. Přiznávám, že jako mnich bych se tímto zesvětštělým, ale latentně přece jen duchovním tématem se nemusel a neměl zabývat. Ale dělám tak pro vaši lásku a váš prospěch. Dělám tak bez zabředávání do zbytečně detailních informací této archeologické a speleologické problematiky zcela záměrně. Mě opravdu ke štěstí stačí se jen v Tichu svého srdce soustředit v přítmí svého pokoje, jakési současné mé poustevnické cely, u oltáře na němž hoří svíčky a doutná vonná tyčinka, v úplné samotě, míru, lásce a harmonii soustředěn na vzdálenou Býčí skálu. Sedím totiž ve svém ášramu v Brně-Bosonohách, nikoli na Býčí skále, což je vzdálenost několik desítek kilometrů od sebe. A ve všem se nechat vést a inspirovat Nadjá, svým Božským Mistrem, který sídlí v mém srdci. Domnívám se, že toto je ta pravá jóga a psychotronika! Kdepak poznání Martina Golce, zesvětštělého vědce s velkým egem, které mu brání ve Skutečném Poznání na prvním místě Sebe, bez emaptie, což je v jeho případě nepřehlédnutelné. On důvěřuje jen svém intelektu, nikoli snad intuitivnímu poznání, které na něho čeká v anahátě jeho srdce, kam zatím bohužel vůbec nedosahuje. Neboť ego je Pane démon, který ovládá lidské duše a udržuje je daleko od Boha. Zatímco já klidně budu věřit ve světelná procesí, která se kdysi zjevovala v Býčí skále, v démony a zlé duchy, kteří prý sídlí v této jeskyni, neboť má náboženská víra toto vše připouští jako neznámou realitu, nikoli jako fantasii sběratelů lidových pověstí. Tímto se zabývá mimo jiné mysticka věda světců. Tyto novější powankelovské názory tedy já Gyaneshwarpuri považuji z Božího hlediska za zcela zcestné a neodborné, vyslovené samozřejmě bez osobní znalosti nálezové situace, tak jak ji znal a osobně zažil jen Jindřich Wankel, na což by se nemělo zapomínat! Přesto si tyto vědecké hlasy dovolují tvrdit, že je nutno opustit Wankelovy objevitelské vize. Nejnověji v 21. století přibyla hypotéza speleologa a archeologa Martina Golce z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Podle Golce se prý vůbec nejednalo o jednorázový pohřeb anonymního halštatského velmože, jak nadhodil na základě svého archeologického zkoumání a poznání Jindřich Wankel, a opravdu se domnívám že oprávněně, nýbrž cituji Golce: šlo údajně o dlouhodobě fungující pohřebiště halštatských elit z let 575 a 450 př.n.l. Prostor jeskyně byl tedy údajně dlouhodobě využíván jako svatyně ve starší době železné, kdy zde mohly být provozovány náboženské obřady a rituály. Toto však považuji za čirou fantazii současných vědců k níž přirozeně svádí tajemné přítmí Předsíně s oním magickým oknem, jimž proniká do jeskyně trochu mdlého denního světla. Opravdu se zastávám Wankela s jeho možná dokonce vizionářským, nikoli jen romantickým názorem, že zde byl pohřben s velkým bohatstvím na velkém žárovišti nějaký vysoký halštatský bojovník a velmož, což provázely krvavé oběti, načež aby toto posvátné místo bylo uchováno před zneuctěním bylo zavaleno vápencovými kameny a zasypáno štěrkem. Wankel zveřejnil svůj objev až po deseti letech údajně s jistou dávkou obrazotvornosti s níž vytvořil svůj hrůzný obraz všech události Předsíně. Ke Golcovu líbivému, a proto všeobecně přijímanému názoru mám však četné výhrady a proto se k němu vyjadřuji velice kriticky, zastávajíce se zde Jindřicha Wankela, jak vysvitne v dalším tohoto vyprávění. Každopádně, ať je to jakkoli, Býčí skála je nadále a asi již navždy bude jednou z největších záhad české archeologie, která nepřestane jitřit naši fantazii.

Domnívám se, že archeolog Martin Golec se mýlí v četných doložených případech Tak například nepochybně středověný Hrádek u Babic ve Křtinském údolí, který já považuji za velmi starou sakrální stavbu na bázi pousteven, on považuje za možná romantizující stavbu až z 19. století (!). Nebo je zde jeho tak zvaná "svatyně" v Předsíni Býčí skály, která byla podle mne spíše nesvatým magickým okultním prostorem, nikoli rozhodně svaté místo, nevyhovující významu slova „svatost“ v pravém slova smyslu, vzhledem k opravdu hrůzným zjištěním a nálezům, například několik desítek zde zamordovaných lidských těl, objevených MUDr. Jindřichem Wankelem, otcem moravské archeologie. Mohli být podle mne při tomto rozsáhlém vraždění podle mne pod vlivem halucinogenních drog, jinak si toto vraždění nelze racionálně vysvětlit. Wankelovu interpretaci považuji tedy za v podstatě správnou, nikoli jen romantizující, vzhledem k tomu, že byl autorem objevu a jediný skutečný znalec nálezové situace. Bylo to tedy pohřebiště, nikoli svatyně, ani v duchu té doby. Současní archeologové se tedy velice pravděpodobně mýlí, neboť téměř ignorují Wankelovy nálezové informace o vražedném místě v podzemí Předsíně Býčí skály. Byčí skála je opravdu ta nejzlejší moravská jeskyně! (!). V období německého romantismu bylo zaznamenáno německým mytologem toto podivuhodné sdělení:"Za dob římských bylo Brno jen menší osadou, nazývanou EBURODUNUM. Ta byla na severu chráněna MĚSÍČNÍMI HORAMI (SYLVA-LUNAE). V osadě se pnuly k nebi dva posvátné vrchy s prastarými svatyněmi: první byl zasvěcen bohu války WOTANOVI(dnešní Špilberk) a druhý (Petrov) bohu hromu DONAROVI. Oba kultovní stánky jsou obtékány dvěma posvátnými řekami: Švancarou (Svratka) a Weissache (Svitava). Řeka Weissache měla pramenit v blízkosti WOTANOVI JESKYNĚ ve WOTANOVĚ ÚDOLÍ v Měsíčních horách. A tam, ve WOTANOVĚ JESKYNI, v rozlehlé skalní síňi, ježící se zbraněmi, jest kamenný trůn na němž odpočívá sám bůh války WOTAN!! (dnes se však Wotanova jeskyně jmenuje Beczi skála, podle šumotu vyvěrajících vod...)" Myslím si, že tento zápis (zdroj zde blíže necituji), dobře podvědomě ilustruje energii událostí v Býčí skále, na rozdíl od poněkud romantizující známé kresby Zdeňka Buriana. Dále je tu Golcova hypotéza absence Hertodova poustevníka na Kostelíku, který dle něj zde nežil a jako skutečný příbytek tohoto historické poustevníka považuje vysoko položenou chodbu ve skalním čele Býčí skály (!). Já se naopak domnívám s mnoha dalšími odborníky, že Hertodův poustevník na Kostelíku zcela jistě žil! Tím se stále odlišuji od Martina Golce, který argumentuje zcela nesrozumitelně a bez jakékoli empatie. Podle mne je Kostelík naopak typická poustevnická lokalita, o níž však samozřejmě neexistují téměř žádné písemné záznamy, v onom kdysi velice svatém Údolí "Vallis Baptismi Alias Kyriteinensis" u Křtin. Toto všechno je názorná ukázka jak Martin Golec podvědomě odborně uvažuje bez onoho čtvrtého, nebo dokonce x-tého duchovního rozměru v důsledku jeho nedostatečně rozvinuté intuice pro kras, kterou on znevažuje, vysmívá se ji a nevěří v ni, považujíce jí za "nevědeckou" (osobní sdělení samotného Martina Golce). Já se však naproti tomu domnívám, že intuitivní poznání je nad jeho světským materialisticko-ateistickým poznáním. Podle mého názoru skuteční mudrcové vědy intuici intenzívně používají, aniž si to ovšem většinou uvědomují. Rovněž duchovní lidé mívají rozvinutou pravou intuici, která je mimo pochopení světskou myslí. Takto mne tedy život naučil s kritickou analýzou uvažovat o vědcích, jejichž odborný názor je vydáván za oficiální stanovisko vědy, tedy za nezpochybnitelnou pravdu. Tato ateistická společnost má vytvořený kult včevědoucích vědců typu Golec. Já si však o těchto tzv. vědcích při vší úctě myslím své.

Značně romantická představa halštatských události v Předsíni jeskyně Býčí skála na velmi známé kresbě Zdeňka Buriana, která ovlivnila nesčetné badatele v pohledu na tento "pohřeb halštatského velmože."

V dobré vůli jsem udělal tu chybu, když jsem mu na usmířenou zaslal Martinu Golcovi PDF své knihy "Medailónek k poctě jeskyňáře Arnošta Hlouška." Překvapil mne jak byl i na tento můj altruistický pozitivní počin po letech vzájemné nekomunikace opět negativní. Hned mne odsoudil za něco co vůbec necítím, že se prý povyšuji tím že zveřejňuji četné fotografie nejen Arnošta Hlouška, ale i své osoby. K tomu bych měl dodat pro objektivitu, že výzkum Habrůvecké plošiny neprováděl jako hlavní výzkumce sám Arnošt Hloušek, nýbrž já Gyaneshwarpuri. Je to sice kniha zasvěcená Arnoštovi, přesto jsem si dovolil své nejvýznamnější fotografie z výzkumu a poustevnictví na Závrtu u Habrůveckých smrků a z Děravky pro historii taky zveřejnit. To jsem opravdu netušil, že mé fotografie Martina Golce tolik rozezlí. Ať mi promine, že upřímně vyjadřuji svůj názor na jeho duševní stav a vyjadřuji zde svůj rozhodný odpor, v důsledku čehož si nerozumíme. To se týká i dalších členů ZO 6-01 Býčí skála a jejich nestálému demontování a zcizování mých křížku zanechávaných mnou k poctě zde kdysi žijících poustevníků. I ten dosud poslední kříž z roku 2025 zasvěcený svatému Františkovi z Assisi pravděpodně již zcizili. Vůbec nevěřím v jejich upřímné obrácení od své zlé a velice zkažené minulosti ve vztahu ke mě. Opakuji po sté: mě Býčí skála více než je nutné vůbec nezajímá, nezajímá mne ani vlastně vůbec jejich halštatské obětiště na principu černé magie, vyžadující lidské obětiny. Jen bych byl rád kdyby mne nechali na pokoji plnit svou duchovní funkci poustevníka v této krajině a nechali na Kostelíku napokoji mé kříže k poctě poustevníků, kteří v této jeskyni žili a působili silou modlitby. Nechci se od jeskyňářů nakazit zlým duchem, proto jsem Alešovi Pekárkovi, jednateli ZO 6-01 nedávno sdělil, že na Býčí skálu se v nejbližších sto letech nechystám, i když děkuji za jeho předčasné, nebo naopak již bohužel pozdě vyslovené pozvání na prohlídku jejich jeskyně. Měl mne pozvat na Býčí skálu když jsem jeskyňařil na Habrůvecké plošině a vše by se rázem vysvětlilo a urovnalo. To však úmyslně neučinil. Nevím co bych dnes na Býčí skále měl dokazovat! Mě jeskyňáři z Býčí skály vůbec nezajímají a budu rád, když ani já nebudu zajímat je. Dále se domnívám, že Martin Golec se vyznačuje zjevně deformovaným, nepravdivým a negativním pohledem na mne, nejen v mé dávné minulosti, ale dokonce i když jsem nyní mnicha Lásky a Poznání. Ale takto se nechová jenom mě. Dokonce i docentu Martinu Olivovi, velmi charakternímu člověkovi a 100% odborníkovi, skutečnému vědci, řekl drze do očí, že ho nemá rád, (cituji) "protože je to on". Vůbec přitom nechápu, co tím výrokem pýchy myslel. Tak takové věci se tedy odehrávají v podvědomí docenta Martina Golce nemilujícího! Věřím, že tato má řádně podepsaná doména přispěje k Martinovu částečnému zklidnění, ve jménu naší lepší spolupráce někdy v budoucnosti a usmíření a budu ji proto stále aktualizovat o nové poznatky. Jeskyně Zlého ducha, tak jsem Býčí skálu přejmenoval po svých zkušenostech já, poustevník Gyaneshwarpuri! To se jeskyňářům ale nesmí říkat, mohli by být totiž paranoidní, což doopravdy dlouhodobě jsou. V případě Martina Golce a jeskyňářů z Býčí skály se domnívám, že na hrubé jednání patří hrubá záplata, a proto jsem založil tuto nezávislou doménu ve jménu všech vyhozených křížů a zcizených památníčků na Kostelíku si o to dlouhodobě u mne nezdravě koledovali.

Navzdory výše uvedenému se nepovažuji a opravdu nejsem nepřítelem Martina Golce. Nevím čím to je. Necítím s nikomu nepřátelství a to ani k těm, kteří mi snad ublížili. Cítím spíše soucit. Navzdory jeho urážkách já k Martinovi tedy nic negativního nevysílám. Spíše mu nastavuji pozitivní tvář kritiky jeho osobnosti z hlediska svého Nadjá, která mu může jak vím být jen ku prospěchu. Pokud překoná stín svého opravdu velkého ega maskovaného v jeho případě za pokoru arogantního ateistického (?) učence, který ale přece jen prý uctívá nějakou keltskou bohyni, takže nebude až tak 100% ateistický. Každopádně je hledající a v budoucnosti může ještě překvapit, například by se mohl stát horlivý katolík, nebo tehdy až uzraje jeho mysl k meditaci východním způsobem, k čemuž má pozitivní náběh svým velkolepým zájmem o osobnosti a filozofie světových dějin. Není však v žádném případě doslova duchovně založený, proto se úplně míjíme. Já vím kde on asi je, on však netuší kde jsem já. Nechci zde vůbec znejistit odborné a vědecké kvality Martina Golce, jakkoli jsou opravdu relativní a podle mne diskutabilní a v některých případech dokonce sporné, ale jsem nucen znejistit jeho charakter, který je taky relativní. Ego na sebe bere, jak dnes vím, mnoho nepředstavitelných udivujících podob. Jen tak dál Martine. Možná že jednou uvěříš dokonce i v samotného Ježíše a necháš svěcenou vodou pokřtít svou pohanskou svatyni na Býčí skále a její pohřebiště! V tomu Ti žehnám já Bohu odevzdaný mnich Gyaneshwarpuri ve jménu Lásce a v úctě. To co jsem sepsal bylo vysloveno jen z důvodu objasnění krasové karmy, která hrozí v Moravském krasu u Býčí skály. Tato karma přesahuje zjevně osobnost nějakého docenta Martina Golce, omezeného poznání. Je to karma v této krajině, dlouhodobě existující podobně jako klatba kněží v případě egyptských pyramid, u tohoto pohanského obětiště BS, které jistě mělo taky své vysoké, ale v pozdější fázi zcela zvrhlé zasvěcence a to je nutné pochopit. Znovu upozorňuji, že význam slova "svatyně" ani v duchu té doby nepřipouští lidské oběti, což je dostatečný důkaz, že se o svatyni - opakuji v pravém smyslu slova, tedy podle významu slova svatost, svatý - vůbec nemůže jednat. O tom nemůže být ani řeč. Tohle Martin Golec asi zcela nedokáže pochopit. A je dobré tuto karmu, čili duchovní predispozici tohoto místa, stále každému zájemci pravdivě vysvětlovat z hlediska Božích zákonů a zákonitostí. A varovat. Nepodceňujeme ani klatbu předků existující jistě stále v astrální realitě. Býčí skála je opravdu magická, jak všichni kdo ji navštíví ví a cítí, i když nejsou zrovna příliš senzitivní. Což teprve si asi uvědomují meditační lidé? Proto by se všichni jeskyňáři na Býčí skále měli nechat pokřtít z hlediska prevence před zlým duchem, před Satanem, který působí zesílenou sugestivní silou právě na takovýchto ponurých místech, jak velký realizovaný satanista Svozil dobře ví. To proto je členem právě takovéto podívínské speleologické party, aby byl nablízku takovéhoto jim vysněného zlého místa, které všichni posedlí Satanovi oddaní uznávají za černou svatyni. Je to tradičně opravdu zlé místo této krajiny jak se ví již od doby MUDr. Jindřicha Wankela, objevitele tohoto "pohanského" obětiště kdysi v 19. století. Tohle nebezpečí si Martin Golec vůbec nepřipouští a přestává to se svým racionálním pohledem na svět materialistického archeologa zjevně chápat a rozumět. To proto je možná dokonce posedlý. Tato jeho nevíra ho však vůbec neochraňuje před astrálními energiemi takovéhoto problematického a v minulosti velmi zlého místa. Kdepak naddimenzovaná hypotéza některých slovutných archeologů (Podborský, Golec), o existenci svatyně v Předsíni Býčí skály, kterou jsem zřejmě správně zcela znejistil až já, pouhý amatérský nedostudovaný archeolog a poustevník. Tím bere za své pravděpodobně tento současný groteskní názor vědeckých kapacit archeologie o významné "svatyni" v Předsíni Býči skály. Hlavně se tam na pohřebišti či obětišti prosím za nic na světě nesnažte meditovat, pokud nechcete skončit na psychiatrii! Oni se v Předsíni v místě objetiště ale oddávají, mají svadby, jaká to nevědomost! Nová Býčí skála za Šenkovým sifonem je již z duchovního hlediska čistá, jen nějaký přízrak zbloudilého fašisty z období II. světové války se tam prý prochází jdouce tunelem jeskyně sebevědomě do tajemného nitra Rudické plošiny. Na Býčí skále prý straší, o čemž se svěřovali ustrašení - nebo snad omilostnění - samotní jeskyňáři na svých internetových stránkách, kteří z Býčí skály několikrát dokonce utíkali Josefovským údolím daleko od této své strašné prokleté jeskyně, Zlé díry a všechny tyto halucinace přece jen něco signalizují v jejich podvědomí. Co asi zažívali, že utekli v panické hrůze pryč ze své jeskyně? K tomu se už nepřiznají. Jeskyňáři na Býčí skále jak známo holdují alkoholu, oni se tak asi uzemňují před podvědomým psychologickým působením pohřebiště. Snad si myslí že je to pití ochraní, ve skutečnosti se stávají média negativních sil a opravdu už opravdu nechtějí hlouběji přemýšlet nad skrytým tajemstvím Býčí skály. Varuji vás před alkoholem, který teče potokem na speleologické základně u Býčí skály. Lepší je si s tímto typem jeskyňářů, opravdu nic nezačínat a nepřicházet k nim pro jistotu ani na návštěvu, neudržovat s nimi ani kontakt, o který oni stejně nestojí v případě našeho Božího poustevníka. Tomu se říká v jógové duchovní terminologii kutsang, zkažená, špatná Bohu odcizená neduchovní společnost. V jejich realitě oni jsou však ti jakože "normální". To je vše, co jsem vám chtěl na toto záhadné zajímavé téma o němž se stále především mlčí. Proto píšu tento web o Býčí skále, jak ji zří duchovní člověk - mystik - z hlediska Nadjá. Ale toto co píšu může pochopit jen skutečně duchovní člověk. Ostatní nebudou pravděpodobně brát tyto řádky příliš vážně, jen jako kuriózní názor Bohem opojeného poustevníka, protože jejich zesvětštělé vědomí to chápat bohužel vůbec neumožňuje. Napříklád pojídají maso, pijí alkohol, konzumují marihuanu, nemodlí se, nemeditují, nezachovávají celibát, což toto všechno je podmínka k zachovávání pro každou vyšší opravdu duchovní a v pravém smyslu slova vědeckou práci. Neboť mystika je věda světců, jak řekl pravdivě stigmatizovaný kapucínský řeholník kněz Páter Pio. Vnitřní jóga je v podstatě vědecká práce, nikoli jen nějaká povrchní náboženská teorie či uctívání.

Autor tohoto webu poustevník Gyaneshwarpuri před Býčí skálou (2020).

Předsíň Býčí skály byla svatyně v uvozovkách, byla to "svatyně" zlých sil, svatyně zlého v duchu tehdejších nějakých představ o posmrtném životě.

Byla to přece jenom svatyně, ale né taková jak si představují nyní vědečtí archeologové jako Golec. Byla to nepochybně zlá svatyně, svatyně zlých energií a sil, pekelná svatyně. Je tam od té doby velice negativní zlá astrální energie umocněná za II. světové války výstavbou nacistického podzemního objektu. Proto opravdu přitahuje podvědomě satanismus a démonismus, případně okultismus. Ničeho se tam nedotýkejte, pokud nejste Božští lidé, lidé modlitby, čistých srdcí, jako byl asi lidumil dědeček Wankel. Mohlo by to být pro vás nevyzpytatelné psychiatricky. Tato svatyně opravdu nevyhovuje významu slova svatost. Ničeho se raději nedotýkejte, stejně je to tam už asi prokopané od Wankela až na nějaké bezvýznamné malé zbytky v původní pozici. Nikomu neradím aby nad tímto místem přemýšlel více než je nezbytné. Mohlo by to vést opravdu k posednutí duše, jak se možná již děje Martinu Golcovi, zatím latentně. Takže souhlasím s Wankelem, že to byl ojedinělý velkolepý pohřeb významné osobnosti tehdejší halštatské společnosti, rozhodně ne dlouhotrvající pohřebiště svatyně elit národa, jak se asi mylně domnívají páni vědci současné vědecké honorace, kteří jenom fantazírují, protože jim chybí vyšší Napojení na Boha, jenom zoufale inteligentně spekuluji a navíc zcela rozmělňuji Wankela, jeho jistě dobře promeditované názory, o kterých nyní pochybují jako o pouhém romantismu, protože opravdu nemají Napojení na Duši jeskyně Býčí skály, tak jako on asi měl a tím ani napojení na skutečný Wankelův výzkum. Takže pání vědci mají přece jenom v něčem pravdu, ale přesto se radikálně a zásadně mýlí. Nebylo to opravdu vůbec pozitivní místo na lásce, jak se předpokládá u svatyně Boží. Dejte ruce pryč od "svatyně" na Býčí skále. Nestojí to za to úsilí s odstraňováním betonové podlahy po nacistech, kteří to zde s všudypřítomnou vyšší moudrostí pohřbili ve smyslu ochrany před naivními archeology, pouhými hledači starožitností, bez Božího požehnání k takovémuto heroiskému průzkumu. A takové požehnání rozhodně nemá vznětlivý Martin Golec!

O co významnější je křesťanská poustevna jeskyně Kostelík, svatý protipól zlé pohanské "svatyně" Býčí skály.

Prostorná průchozí jeskyně s centrální dómovitou prostorou, skalní gotický chrám „s pěkným klenutím připomínající kopuli kostelní“ (Boček 1928, s. 262). Odtud název jeskyně. Otevřen třemi prostornými vchody do Křtinského údolí. Tato památná jeskyně byla zvaná v minulosti též Eremitage, Rittersaal, Steinerner Saal a Theresienhöhle Kapelle (Burkhardt – Zedníček 1951–1955, s. 68; Absolon 1970, s. 192). První zmínka o jeskyni je z roku 1669 od Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu v jeho spisu Tartaro mastix Moravie… („Podzemní bič Moravy…“, celý název zní v češtině „Podzemní bič Moravy, kterými se zvláštní a podivuhodné věci přírodou v jejím úrodném lůně rozseté, obzvlášť podzemní, a oněch účinek smrtící, zajímavě zkoumají a péče léčebná a ochranná také předkládá“). Jde v podstatě o vlastivědnou příručku o Moravě psanou z hlediska lékařského, popisují se v ní jednotlivé minerály nacházející se na Moravě a hodnotí se možnosti jejich využití pro lékařskou a kurativní péči (Skutil 1973, s. 135–136). Pro nás nejdůležitější je osmnáctá kapitola této knihy, nazvaná De cryptis mirandis Moraviae, tj. „O podivuhodných dírách (podzemních) moravských“. Z Křtinsko-josefovského údolí odborníci poznávají popis jeskyní Výpustek, Býčí skála a Jáchymka (Evina jeskyně). Zde je unikátní podivuhodná zmínka o poustevníkovi, který obýval jeskyní Kostelík: „Nad vchodem této jeskyně (u Býčí skály) se jeví jiný otvor, představující další jeskyni. Kdysi ji obýval jako nepřístupný úkryt poustevník, aby byl samoten jako pravý mnich, zřídil si pro sebe uměle příchod k sestupu a výstupu pomocí provazu, oceňuje lidskou samotu a blaženost“ (Grolich 1973, s. 131). Toto místo se nachází s velkou pravděpodobností na skalní terásce nad Kostelíkem, která je přístupná po skalní římse ze směru od Býčí skály. Zde tedy pravděpodobně žil, modlil se a meditoval v osamění onen poustevník. Domnívám se, že tuto jeskyni po celý středověk jistě navštěvovaly a obývaly nesčetné generace poustevníků v důsledku blízkosti poutních míst Křtiny a též Vranova u Brna. Mohli zde žít již i pravěcí šamani, neboť tato jeskyně je k tomuto účelu velice vhodně morfologicky přizpůsobena. O tom se ale samozřejmě nedochovaly žádné písemné zprávy. Ještě ve 20. století žil na Kostelíku v Kamenném sálu poustevník a almužník Vincenc Doležal (1862–1936) z Habrůvky. Jeho životní příběh je výborně zpracován Antonínem Hlouškem pro publikaci Habrůvka. Historie z roku 1971 (kolektiv 1971). Kamenný sál je přibližně kruhového půdorysu o velikosti 11,7 × 10 m. Ze sálu dvěma velkými vchody vybíhá směrem k Býčí skále 18 m dlouhá prostorná sestupná chodba k třetímu vchodu do jeskyně. Strop Kamenného sálu se klene ve výšce přes 10 m a je rozerván četnými komíny a horním patrem Kazatelny, z níž kdysi prý pohanští kněží kázali lidu. Tam nad Kazatelnou je horní patro, kde žil onen eremicola. Jeden komín je otevřen až na povrch a za příznivé konscelace jím proniká do jeskyně sluneční paprsek. Kostelík je jeskyně opředená mnoha pověstmi. Je to záhadné místo Křtinského údolí. Lze přímo vidět středověké mastičkáře, jak tuto nápadnou jeskyni prokopali v naději, že objeví roh bájného jednorožce. Mohlo zde být původně ukryto mnoho pokladů. Jeskyně je považována za průtokovou Křtinského potoka v době, kdy tekl v této úrovni. Další neznámé pokračování směrem ke Třem kotlům a Křtinám zaniklo a po bývalé jeskynní chodbě odstraněné přírodními procesy zůstalo stát několik izolovaných hřebenáčků. „Nevěřím, že by rozsah Kostelíka byl omezen jen na tento průtokový tunel, soudím, že tvoří střední nebo horní patro s naprosto neznámým jeskynním systémem, týmž, ke kterému směřuje hlavní odtok z Bruny, z propadání na konci Sprašové chodby k.315“ (Absolon 1970). Mám dávnou vizi, že bych v Kostelíku nechal položit pískovcovou dlažbu. Do dlažby bych nechal postavit kamenné ohniště pro poustevníky, kdyby sem opět přišli. To je má vize. Když jsem přišel v roce 2005 do posvátné krajiny Vallis baptismi jako poustevník, pocítil jsem potřebu zbudovat na Kostelíku poustevnický památníček. Ten byl sice věnován Vinckovi Doležalovi, ale patřil i všem ostatním poustevníkům žijícím v průběhu historie v této nanejvýš svaté jeskyni. Zlé síly okolo satanismu na Býčí skále však památníček záhy od skály odřezaly a zcizily. Proto jsem zde výstražně vztyčil dřevěný kříž, ale i ten byl záhy z jeskyně vyhozený a odnesený. Proto proběhlo jednání s jeskyňáři na Býčí skále, aby nový kříž požehnali. Ale i proti tomu vznikla na Býčí skále silná opozice domnívající se, že bych jim tímto duchovním symbolem Kostelík odcizil. Proto ani Správa CHKO nakonec nesouhlasila se vztyčením kříže v této bezpochyby svaté poustevnické jeskyni Kostelíku. Podle tradičního výkladu se Hertodova zpráva z roku 1669 v díle „Podzemní bič Moravy“ o poustevníkovi žijícím dle něj v „další jeskyni“ vztahuje na jeskyni Kostelík vedle Býčí skály. Tak to uvádějí Trampler 1897, Burkhardt v Burkhardt – Zedníček 1951–1955, Absolon 1970, Grolich 1973 a nyní Gyaneshwarpuri 2025. Tramplera cituje v překladu Jiřího Urbana Martin Golec (Golec in Oliva a kol. 2015): „V literatuře se objevuje (Kostelík) také pod jménem Kamenný sál, Tempel nebo Poustevna. Poslední označení má podle poustevníka, který před časem tu malou jeskyni obýval, a poněvadž skála, v níž leží, byla tenkrát velmi těžce přístupná, dopravoval potraviny sem nahoru na laně.“ Karel Absolon poustevníka na Kostelíku však vůbec nezmiňuje, Hertodovu zprávu nicméně určitě ztotožňuje s jeskyní Kostelík: „Jestliže některá jeskyně Moravského krasu byla macešsky opomíjena, byl to jistě půvabný Kostelík. Ač byl do literatury uveden Hertodem, odbyl ho Kříž jen několika řádky… (Kříž – Koudelka 1902, s. 66) a přece je v této jen zlomkovitě známé jeskyni skryto veliké tajemství…“ (Absolon 1970, s. 192). Opravdu je zarážející, že ani MUDr. Jindřich Wankel, bádající v Býčí skále, kde učinil ony velkolepé archeologické objevy, nevěnoval r. 1882 Kostelíku ve svých legendárních Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit samostatnou kapitolu, ač by si to jistě zasloužil (Wankel 1984). Absolon se zmiňuje o jiném poustevníkovi, který žil v nedaleké jeskyni Jáchymce na protějším svahu údolí: „O jeskyni se zmiňuje již r. 1669 J. Hertod. Na počátku 19. století žil v jeskyni poustevník Joachym, po němž byla jeskyně nazvána Jáchymkou“ (Absolon 1970, s. 239). Grolich zcela jistě píše: „J. E.Hertod však ve své době, tj. 17. století, již podle tradice umísťuje poustevníkův příbytek nad vchod Býčí skály. Jedná se tedy o horní patro k jeskyni Kostelík“ (Grolich 1973, s. 135). Burkhardt taky jednoznačně píše: „Jistě je to Kostelík, kterému platí Hertodova zmínka… Úzká skalní římsa vedoucí ještě dnes k jeskyňce Horního vchodu Kostelíku (ze západní strany) by nasvědčovala Kostelíku“ (Burkhardt – Zedníček 1951–1955, s. 70). V roce 2013 však spatřila světlo světa silně naddimenzovaná spekulativní hypotéza archeologa a speleologa z Býčí skály Mgr. Martina Golce o tom, že Hertodova zmínka o poustevníkovi se nevztahuje ke Kostelíku, ale k Býčí skále! Autorem této myšlenky sdělené Golcovi je místní znalec, speleolog, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála Jiří Svozil starší (Golec 2013 a Golec in Oliva a kol. 2015). Ve výšce asi 20 m ve skalním čele Býčí skály se totiž nachází vysutá asi 10 m dlouhá a asi 1,5 m široká chodba, přístupná jen horolezeckou technikou, dostupná též ve výšce původně asi 10 m z vnitřní strany Předsíně Býčí skály. Tato chodba je jeskyňáři z Býčí skály považovaná za skutečný přístřešek Hertodova poustevníka, aniž by se však zamýšleli, jak by se do takové výšky poustevník neovládající jednolanovou horolezeckou techniku vůbec dostal. K tomu Golec píše: „Onou ‚další jeskyní‘ měl Hertod asi na mysli fragment chodby, která se nachází v čelní skalní stěně Býčí skály, která je přístupná pouze po laně, a to zvenku (výška asi 20 m), nebo pohodlněji ze vstupní Předsíně (výška původně asi něco přes 10 m).“ S tímto názorem však nesouhlasím a nadále trvám na tradičním výkladu, že onou „další jeskyní“ Hertodova poustevníka byl zcela jistě míněn nedaleký Kostelík. Domnívám se, že si jeskyňáři touto hypotézou o existenci poustevníka ve vysoko položené chodbě své jeskyně Býčí skály chtějí polepšit její silně pošramocenou image. Opravdu pro tuto novou myšlenku Martina Golce není žádné opodstatnění, a to ani po archeologické stránce, neboť zmíněná jeskynní chodba nad Býčí skálou je antropogenně beze změn od období baroka, dle posudku samotného Golce. I nadále tedy platí, že Hertodův poustevník žil již dávno před rokem 1669 na skalní terase nad jeskyní Kostelík, využívaje za přístřešek jeho horní patro nad Kazatelnou. O tom jsem zcela přesvědčený. Tato terasa je velice těžko přístupná a nebezpečná skalní římsa k ní se těžko v příkrém svahu směrem k Býčí skále hledá. Je to dodnes jedno z nejodlehlejších a nejopuštěnějších míst v Moravském krasu. Není mi známo, jestli zde na terásce nad jeskyní Kostelík byl již proveden řádný archeologický průzkum, ale je pravděpodobné, že horní patro nad kazatelnou již někdo anonymně prokopal. Možná ale, že pár svatých střepů po onom poustevníkovi je na terásce Kostelíka dodnes k nalezení! Rovněž doc. Martin Oliva, archeolog z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, mne v roce 2025 informoval, že neví, že by na Kostelíku byl proveden archeologický průzkum, „ač by to bylo lákavé“. Antonín Boček nicméně uvádí: „Byly tu vskutku nalezeny zbytky nářadí i zbraně praehistorické“ (Boček 1928, s. 262).

Kamenný sál jeskyně Kostelík - křesťanská poustevna (2021).

Takovou překrásnou vyhlídku do bujných lesů osamělého Křtinského údolí měl ze svého skalního útesu nad jeskyní Kostelík Herdotův poustevník v 17. století. Já jsem toto svaté velmi skryté a nepřístupné místo navštívil v roce 2009 a od té doby se mi nepodařilo znovu tam najít bezpečnou cestu.

O posledním poustevníkovi na Kostelíku, Vincenci Doležalovi (1862 - 1936), jak jeho příběh převyprávěl s vlastní mystickou stylizaci poustevník Marek Gyaneshwarpuri (2005) podle informací životopisce Antonína Hlouška (1971).

"Narodil se v Habrůvce ve střední části Moravského krasu dne 4. září 1862. Již jako malý chlapec ztratil rodiče, a proto živořil v obecní pastoušce pro chudé. Jednou při toulce lesem došel na Krkavčí skálu, která jako bílý štít ční vysoko nad Křtinsko - Josefovským údolím. Nad pohledem, který se před ním rozevřel, se mu zatajil dech. Lesní stráně se před ním táhly do dálky, před sebou bílé skály, na dně údolí šum potoka a šťavnatá louka s kvítím... Údolí mu připadalo důvěrně známé,jakoby tu krajinu už dávno znal... A v tom okamžiku si připadal jako ztracený syn, který po dlouhém odloučení našel v tomto strastiplném světě svůj Domov. To místo, kde bude moci být sám Sebou a žít svobodně. Sestoupil po svahu na dno údolí a ve vápencových skalách objevil otvory vedoucí do temných jeskyní. Jedna z těchto jeskyň se mu obzvláště zalíbila, neboť mu připomínala podzemní kostelík. Byl to malý skalní chrám stvořený přírodou, vysoká podzemní chodba procházející napříč skalou, s velkým podzemním kamenným sálem gotických tvarů, osvětlený skalními okny a komíny. Když tu jeskyni spatřil, poznal, že našel To co hledal. Rozhodl se proto, že se v jeskyni trvale usadí a zůstane v ní natrvalo žít. V kamenném sále Kostelíka si našel malý výklenek, který je dobře chráněný před větrem fučícím jeskyní. Do skalního výklenku si nanosil vrstvu listí a chvojí, a lůžko bylo hotové. Před výklenkem si zřídil malé ohniště, a když večer oheň prozářil podzemní sál, cítil se najednou neskonale šťastným, naprosto svobodným, na nikom nezávislým, poustevníkem s lehkým srdcem. Tak začal jeho poustevnický život v jeskyni Kostelíku. Přes den se toulal po okolních lesích, kde ho lidé potkávali v ošumtělém oděvu, s pytlem na zádech a se silnou holí v rukách. Tak vandroval po lesích v okolí Habrůvky, Josefova a Křtin a do vesnice přicházel jen když si potřeboval něco nakoupit. Tehdy rozbalil svůj flašinet a lidé mu za trochu hudby rádi dali něco najíst. On sám nikdy nelovil zvěř, nežebral, ani nekradl, nikoho neobtěžoval a žádnému nepřekážel. Lidé si na jeho podivuhodnou existenci zvykli a měli ho rádi. Hajní se samozřejmě brzy dozvěděli, že mají ve svém revíru poustevníka, ale čistota jeho úmyslů je odzbrojila, a tak i oni zakrátko o něm mluvili s úctou jako o "lesním a skalním muži". Poustevník z Kostelíka jakoby svojí existencí rozechvíval jakési jemné volání, které se ozývá v každém lidském srdci a vábí ho pryč od zmatků civilizace, zpět do Ticha lesů a přírody. A tak nakonec sami hajní drželi nad poustevníkem ochrannou ruku a dokonce i ředitel polesí ho často obdaroval penězi a přicházel za ním na rady. Je pravda, že se našli lidé, kteří poustevníka z Kostelíka považovali za obyčejného tuláka, lenocha, žebráka či blázna... to proto, že se svým přírodním životem a odíváním značně odlišoval od každého z nich - nepochopili pravé motivy jeho života v lesích a osamění. Byl velkým dítětem přírody. Moc nemluvil, býval rád sám a nechtěl aby ho v Kostelíku navštěvovali zvědavci. Žil prostým životem, někdy měl žaludek plný, jindy poloprázdný, ale nestěžoval si. Krása poustevnického života si ho podmanila a na jídlo neměl téměř ani pomyšlení. Svůj jeskynní výklenek v Kostelíku by nevyměnil ani za nejluxusnější dům na zemi. Hůř na tom býval v zimě, když napadl sníh a promrzlou jeskyní se začal prohánět ledový vítr... Tehdy se stěhoval do nedaleké jeskyně Jáchymky na protější svah údolí, která je přece jen více sevřená skálou, a proto v ní bývá v zimě o něco tepleji. Celá desetiletí tak žil "lesní a skalní muž" v Kostelíku s pocitem naprosté svobody. Tak plynula dlouhá desetileté, ale i život Vincka Doležala, povoláním almužníka a poustevníka v jeskyni Kostelík se jako u každého člověka pomalu naplňoval. V roce 1936, ve věku 74 let, zubožený, ale se svobodným srdcem, přečkal svou poslední zimu, když tu mu jednoho dne lesy nad Křtinským údolím zašuměly svůj poslední chorál. Zemřel dne 7. března 1936 a byl pochován na hřbitově ve křtinách. Jak přirozeně žil, tak přirozeně odešel. A na příběh tohoto muže navazuji. Poustevník Marek, 28. 5.2005."

Fotografie z pozůstalosti profesora Karla Absolona, na níž Golec "odhaluje" osobu posledního poustevníka na Kostelíku Vincka Doležala (vpravo). Ve skutečnosti to s jistotou Vincek není, neboť se dochoval originální Absolonuv popisek k této fotografii, který dokazuje že se jedná bohužel o někoho jiného. Upozornil mne na to doc. Martin Oliva z Ústavu Anthropos.

A takhle je to s mnoha mylnými Golcovými interpretacemi vydávanými za nezpochybnitelnou pravdu, přesto však vyvrátitelnou duchovním člověkem.

Martin Golec včetně nepochybně velké kapacity pana profesora Vladimíra Podborského, mého učitele prvního ročníku archeologie na katedře archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, se tedy velmi pravděpodobně zcela mýli ve svém názoru, který je z mého pohledu pouhou kuriózní vědeckou hypotétézou o tzv. cituji "svatyni elit" v Předsíni Býčí skály. Svatyně elit - jak to může Golec vědet? Celé je to vymyšlené. Nemůže a není jasnozřivý. Svůj předpoklad, svou osobní hypotézu vydává již za skutečnost. Je tedy pod vlivem nějaké odborné halucinace. Všechno je však v tomto relativním vesmíru možné. O tom jsem jako mystik zcela přesvědčen, neboť když jsem pronikl do psychiky uvažování docenta Martina Golce a pochopil ji, uvědomil jsem si, že přes značný jeho intelektuální potenciál se bohužel přece jen jedná o duševně omezeného světského člověka, který žije především tělesným způsobem, a proto bohužel s nevyhovující empatií a intuicí. Navíc se domnívám, že má poruchu koncentrace, o které vůbec neví, ba netuší, v důsledku čehož nedokáže pronikat za tajemství mysli, proto jako každý ateista a materialista vůbec nevěří ve vyšší jsoucnost Boží a v možnost Vyššího typu poznání. Proto trpí ve Skutečností nemožností mít mne rád. Takový už je Moravský kras ve vztahu ke mě, krasovému poustevníkovi a řeholníkovi, i když né srozumitelnému katolickému kléru, ale zakotvený ve společnosti Jóga v denním životě Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, mého Osvíceného velkého duchovního Mistra, přítele mé duše. Jedna z mnoha výtek Martina Golce vůči mě zní "že se mám rád." Pořád nevím co mi tím pořád sděluje. Zvykl si atakovat druhé z pozice své intelektuální převahy a vítězit, proto musel narazit na mne. Já to nazývám Golcovým hulvátstvím, pokud bych to vyslovil srozumitelným způsobem oddémonizovaně. Já to nebudu Golcovi rozhodně tolerovat. Doufám, že po přečtení těchto řádků nebude už dál na mne útočit, ani nebude příliš přecitlivělý, ale já jsem Poznal svou dlouhou zkušenosti života v Moravském krasu a nabytými životními zkušenostmi, že na hrubé jednání jednoznačně a rozhodně patří hrubá záplata. Tak to je jenom na vysvětlení incidentu a nedorozumění, který mám s Martinem Golcem, který jak mi napsal, že "pro mne neexistuje." Je to nějaká stěží postřehnutelná, přesto však vnímatelná počínající porucha jeho vědomí a osobnosti, jak vidíme jasně na dalším příkladu, Hrádku u Babic nedaleko Býčí skály. Z něho se zachovalo v lese sice jen několik málo anonymních starých sutin zbytků kamenných zdí pojených jen hlínou, který Martin Golec odborně však považuje za možná romantizující stavbu až z doby lichtejštejnského zvelebování Křtinského údolí, tedy z 19. století! Takovýhle doslova hloupý názor by zkušený seriózní archeolog v životě nemohl vyslovit, ani si vymyslet, ale Martin Golec ho hned nekriticky přijímá a publikuje, jako by to byla holá skutečnost. A tak je to nepochybně i s mnoha ostatními odbornými krasovými hypotézami docenta Golce, například o údajné absenci, nepřítomností poustevníků v jeskyni Kostelíku, který byl dle mne naopak typickou posutevnickou jeskyní ve Křtinském údolí. Co říct na závěr? Že jsem zklamán z duchovního stavu takzvaných vědců typu Golec. Pro mne, jako i pro všechny věřící lidi jsou již dlouho naprostou samozřejmostí Vyšší síly a vyšší schopnosti lidské duše, jak učí i svaté knihy všech světových naboženství. Jsou to tak zvané zázračně schonosti, siddhi Božích mystiků, světců, zasvěcenců do Božích mystérií a tajemství, nejznámější z nich je samozřejmě Ježíš jak ví všichni křesťané, ale nejen On, ale například i avatáři mého indického hinduistického náboženství z naší duchovní jógové linie Maháprabhudží a Dévpuridží, kteří žili ještě ve 20. století jako plně Osvícené a s Bohem, čili s Vesmírem sjednocené bytosti Boží. Těmto mým avatárům byly všechny zvláštní tajemné zázračné síly a schopnosti neustále k dispozici, jak je dobře vědecky zdokumentováno. Ostatní jogíni a duchovní lidé se mohou k některé z takových siddhi dopracovat vlastní pernou každodenní duchovní prací. Získání takových schopností přitom ale není samozřejmě cílem duchovní cesty, jen to jejím prostředkem. Jedná se o schopnost lépe kontrolovat vesmírné zákony, které obyčejnému člověku jinak zcela unikají a jsou zcela mimo jeho reálné možnosti. A mezi takto obdarované toužím patřit i já obyčejný poustevník v Moravském krasu a nový mnich hinduistických sanjásinů řádu svámí Gyaneshwarpuri, jogín a žák Jeho svatosti osvíceného Mistra jógy Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy z Indie. To On mi zprostředovává vnitřním způsobem všechny tyto zajímavé empatické informace, o nichž zde podávám svou zprávu, tak jako Břetislav Kafka, můj neoficiální český Mistr dokumentoval písemně vše co z milosti Boha a Krista jako křesťan - katolik zažíval, až z toho byly ony nesmrtelné "Nové základy experientální psychologie", skutečná nadčasová bible parapsychologie a psychotroniky všech odborníků na toto vnitřní umění. Domnívám se, že i Jindřich Wankel mohl mít jako opravdu pozitivní a milující člověk, lékař altruista rozvinutou právě jednu takovou zvláštní schopnost své duše, kterou možná jasnozřel podvědomě z astrálního vědomí do dávných událostí na Býčí skále. Opravdu mohl mít dle mého názoru toto napojení na vyšší Božské vědomí, které je vševědoucí, všudypřítomné a věčné, tedy napojení na Někoho z Vesmíru, nazvěme to Bohem, Božským Mistrem. V případě jeho názorů a interpretací o halštatském pohřbu v Předsíni se nemusí tedy rozhodně vůbec jednat jen o jeho romanntickou představy, jak nás přesvědčují vždy skeptičtí a neopodstatněně kritičtí ateističtí vědci současnosti. Taková je bohužel již současná duševně omezená věda v tomto materialistickém 20. a 21. století zde na Západě. Proto bych vůbec nepodceňoval sdělení MUDr. Jindřicha Wankela být archeologem zajímajícim se o fenomén Býčí skály, kteří ale dnes Wankelovy názory v podstatě ignorují a jeho interpretace jen mlží. Zastávám se zde tedy větší rehabilitace osobnosti Mudr. Jindřicha Wankela (1821-1897), plným právem otce moravské prehistorie, současnou odbornou veřejností a jeho vědeckého odkazu. Wankela bych tedy ani dnes po dvoustech letech uplynulých v tajemné tmě na Jedovnickém podzemním potoce v jeskyni Býčí skála rozhodně neradil podceňovat. Doopravdu musíme správně rozlišit co bylo jeho dočasné poznání na úrovni 19. století a co mohlo být v jeho případě mysticky od Někoho motivované a inspirované. Jeho dílo proto v základních rysech považuji za autentické a v podstatě správné, sloužící a vyhovující plně i nám k pochopení událostí v tajemném zátiší nitra Býčí skály, Předsíni. Zasaďme se tedy k rehabilitaci jeho názorů o pohřbu významného halšatského velmože, kterého do záhrobí doprovázely bohužel velmi četné lidské oběti.

S docentem Martinem Olivou - přítelem, u kašny Párnas na Zelném rynku v Brně (2024). To od něj jsem se naučil umění - inspiroval se - vše odborně analyzovat a do všeho s nadhledem rýpat, avšak s vlastním duchovním přístupem.

Doporučená literatura
ABSOLON, K., 1970. Moravský kras. 2, Academia, Praha.
BOČEK, A., 1928. Průvodce Moravským Krasem: popis celého území Krasu na Moravě, hlavně jeskynních bludišť ve Sloupě, Ostrově, u Macochy, u Jedovnic (Rudic), v Josefském a Ochozském údolí. Uhrovy cestovní průvodce. V Praze: Cestovní kancelář Josefa Uhra.
BURKHARDT R., a ZEDNÍČEK, O., 1951–1955. Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně. Příloha Československého krasu.
GYANESHWARPURI, Svámí, 2025. Cesta poustevníka. O duchovní Cestě k oranžovému rouchu jógového a hinduistického mnicha. Acta Speleohistorica 10/2025
GOLEC, M., 2013. Čtyři poustevníci u Býčí skály. Web www.byciskala.cz.
GROLICH, V., 1973. O podivuhodných jeskyních Moravy. Podzemní bič Moravy, hlava XVIII, s. 132–149. Sborník vlastivědného musea v Blansku, 5/1973, s. 129–135.
HERTOD, J. F., a TODTENFELD, J. H., 1669. Tartaro-mastix Moraviae per quem rariora et admiranda a natura in faecundo hujus regionis gremio effusa, comprimis tartarus, illiusque effectus morbisi curiose examinantur et cura tam therapeutica quam prophylactica proponitur. Typis Susannae Rickesin viduae.
KOLEKTIV, 1971: Habrůvka. Historie. Vydala rada MNV v Habrůvce za spolupráce Historicko-vlastivědného kroužku ZK ROH Adamovských strojíren n.p. Adamov 56 s., Habrůvka.
KOŠŤÁL, P., 2001. Poustevnictví na Blanensku. Sborník Muzea Blansko 2001, s. 19–30.
KŘÍŽ, M., a KOUDELKA, F., 1902. Průvodce do moravských jeskyň. Díl II. Ždánice-Vyškov.
OLIVA, M., GOLEC, M., KRATOCHVÍL, R., a KOSTRUN, P., 2015. Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích.
SKUTIL, J., 1973. Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu Tartaro-mastix Moraviae. Sborník vlastivědného muzea v Blansku 5/1973, s. 135–140.
TRAMPLER, R., 1897. Das Josefs-Kiriteiner Thal in der „Mährischen Schweiz“. Oesterreichische Touristen – Zeitung XVII., Nr. 16, 193–195, Nr. 17, 203–207.
WANKEL, J., 1984. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Muzejní a vlastivědná společnost (Brno), Okresní muzeum (Blansko).

Svámí Gyaneshwarpuri uctívá křesťanskou poustevnu svatý Kostelík a přináší dávným poustevníkům kteří zde žili různé dary, kříže, památníčky i vlastní modlitby (2024).

Kříž k uctění Herdotova poustevníka v jeskyni Kostelík jsem zavěsil na skálu ve Vincové koutu Kamenného sálu. Zlé síly jako pokaždé kříž brzy zase zcizily, což se může dít jen u pohanské Býčí skály (2024).

Povinné odkazy:


Napište mi pozitivní komentář ke zveřejněnému článku:
Vyplňte formulář a odešlete. Nebo svůj komentář napište do v návštěvní knihy.

O autorovi tohoto webu

Autorem tohoto webu je mnich hinduismu a jógy, známý hrstce hledajících pod jménem svámí Gyaneshwarpuri (1968), čili dříve po křesťansku poustevník Marek. Je znám jako člověk Lásky a Poznání. Na Býčí skálu několikrát zavítal, poprvé asi v roce 1986 v osmnácti letech svého života, kdy to bylo místo lásky a harmonie, na něž mohl každý přijít. Poznal speleologicky celou jeskyni až po Srbský sifon a po pravdě přes mimořádnost zdejších objevů ho více neupoutala, neboť jeskynní systém na Jedovnickém podzemním potoce je již v podstatě celý objevený od ponoru v Rudickém propadání k vývěru ve Křtinském údolí a současní speleologové zde již jen v podstatě vzpomínají na dávno zašlé časy a paběrkují. Přesto Býčí skála může mít netušené speleologické možnosti a perspektivy, nikoli v Kaňonech, ale směrem ke Třem kotlům a ke Křtinskému podzemnímu potoku, jak se domnívá autor této knihy. Mravní situace na Býčí skále se v negativním smyslu radikálně proměnila, když se předsedou po charismatickém Radku Hýskovi stal člověk s nejasným charakterem Jiří Svozil starší, který má za syna Satana, Jiřího Svozila mladšího. Za Satana se považuje, nebo snad již považoval jeho syn sám. Mě to sdělil osobně aby mne zastrašil. Domníval se, že se ho jako poustevník budu bát. Já s ním ale spíše soucitím. Od té doby je Býčí skála démonský pelech Bohu a poustevníkovi nepřátelských zlých sil. Jakoby se pohanské obětiště probouzelo a posedalo jeskyňáře! A do tohoto přišel s nekritickým obdivem vůči předsedovi Svozilovi, který mi vmětl do tváře že je tu nejen Bůh ale i Satan, Martin Golec. Při hlubším zamyšlení jsem však musel dát Svozilovi přece jen za pravdu. Opravdu negativní pól země existuje a domnívám se, že mnoho lidí zejména zde na Býčí skále může být pod vlivem démonem, viz jejich velmi četné plenění křížů na Kostelíku! Býčí skálu za současné situace je proto lepší vůbec nenavštěvovat. Tato kniha byla zveřejněna především proto aby Pravda a Láska konečně dokonce i v Moravském krasu zvítězily nad temnou lží a nenávistí.

Autor tohoto webu svámí Gyaneshwarpuri v ášramu ve Střílkách - poustevna Gangotrí (2024).

Autorská práva:

Zachovávejte autorská práva zde sdělených poznatků a informací a nezapomínejte řádně citovat jejich zdroj.